Loď a přístav

V čem spočívá kvalita života? V tom co všechno stihneme? 

Absolutní většina námořních lodí brouzdajících oceány plují do přístavu. Absolutní většina (100 procent) lidí plují vstříc své smrti. Jeden spěchá, druhý říká: "Spěchej pomalu". Tuto větu jsem kdysi dávno slyšel od majitele pohřební služby. Tehdy jsem pracoval jako realitní makléř pro jednu velkou (v té době ještě malou) realitní kancelář a sháněl jsem mu garáž pro jeden z jeho pohřebních vozů. A pokračoval: "Včera jsem jednoho nesl. 55 let. Už tu dnes není." Jisté je, že "TAM K TOMU KONCI" všichni doplujeme. A těsně před koncem často rekapitulujeme, sdělujeme v posledních chvílích života pozůstalým svá resumé, svá přání, své poslední pokyny. Přáním české herečky Adiny Mandlové po různých zklamáních nad lidmi a režimy bylo: bílý rubáš a jednu jedinou, jako krev rudou růži, položenou na prsou, žádný obřad a žádný hrob. Nebo můj oblíbený málomluvný herec Jean Gabin. Jeho posledním přáním bylo, aby byl jako námořník pohřben do moře. Urnu s popelem Jeana Gabina hodili námořníci francouzské fregaty do Atlantiku několik kilometrů od přístavu Brest v Bretani.

--

V dobách nedávno minulých jsem se svým tehdy předškolním synem Jiříkem mluvil o tom - "až tady nebudu" – a bral to docela statečně a sportovně. Řekl jsem mu, aby mne nechal zpopelnit a můj popel vysypal do moře někde u břehů ostrova Malta. Jako první malůvku jsem Jiříka učil kreslit jeho oblíbený traktor. Od té doby už ledacos nakreslí. Já ho nyní učím nakreslit loď. 

--